Ptáme se odborníků: Jak vyřešit problém starých exekucí, které se nedají vymoct?

Ministerstvo spravedlnosti chce, aby byly zastaveny takzvané marné exekuce, při kterých se během posledních tří let nepodařilo nic vymoct. Pokračovaly by pouze v případě, že věřitel složí zálohu na náklady vymáhání (2 750 korun + DPH). Učinit by tak mohl dvakrát. Definitivní zastavení by přišlo na řadu po devíti letech bezvýsledného vymáhání dluhu. Debatu však rozvířila i řešení, se kterými přišli poslanci. Například Patrik Nacher (ANO) připravil pozměňovací návrh spočívající v tom, že exekutor by musel až na výjimky zastavit vymáhání staršího dluhu s jistinou do 1 500 korun. Věřitel by dostal od státu 30 procent jistiny a exekutor 30 procent paušálních hotových výdajů. Další dva návrhy pak předložil i poslanec KDU-ČSL Marek Výborný. Jak se na problematiku marných exekucí dívají experti? Zeptali jsme se zákonodárců, exekutorů, zástupců věřitelů i neziskových organizací.

Ministerstvo spravedlnosti chce, aby byly zastaveny takzvané marné exekuce, při kterých se během posledních tří let nepodařilo nic vymoct. Pokračovaly by pouze v případě, že věřitel složí zálohu na náklady vymáhání (2 750 korun + DPH). Učinit by tak mohl dvakrát. Definitivní zastavení by přišlo na řadu po devíti letech bezvýsledného vymáhání dluhu. Debatu však rozvířila i řešení, se kterými přišli poslanci. Například Patrik Nacher (ANO) připravil pozměňovací návrh spočívající v tom, že exekutor by musel až na výjimky zastavit vymáhání staršího dluhu s jistinou do 1 500 korun. Věřitel by dostal od státu 30 procent jistiny a exekutor 30 procent paušálních hotových výdajů. Další dva návrhy pak předložil i poslanec KDU-ČSL Marek Výborný. Jak se na problematiku marných exekucí dívají experti? Zeptali jsme se zákonodárců, exekutorů, zástupců věřitelů i neziskových organizací.

Marek Výborný, poslanec a předkladatel dvou pozměňovacích návrhů (KDU-ČSL)

Změny v exekucích musíme rozdělit na řešení balvanu z minulosti a připravenost na budoucnost. Směrem k minulosti přichází KDU-ČSL s návrhem tzv. milostivého léta, který neznamená ani hazard se společensko-ekonomickými jistotami ani rezignaci na spravedlnost. V rámci novely exekučního řádu jsme připravili dva návrhy. Stojí na tom, že dluhy se mají platit. U všech dluhů, jak vůči státu, tak vůči ostatním věřitelům by dosavadní dlužník měl povinnost do tří měsíců dlužnou jistinu uhradit. Zákon však nabídne dobrodiní v tom, že po zaplacení jistiny bude odpuštěno další nabalené příslušenství. Tedy především úroky, pokuty, penále a poplatky. Všichni známe příběhy o nezaplacení poplatku v knihovně nebo pokuty v městské dopravě. Z dluhu tisíc korun se stal dluh v řádově desítkách tisíc a dluhová spirála vedla až k exekuci. A právě zde přicházíme s podanou rukou v podobě milostivého léta. U dluhů vůči státu by postačilo doplacení symbolické částky 750 korun na náklady zastavení exekuce, u dluhů vůči ostatním chceme respektovat vztah mezi dvěma soukromými osobami. Proto v souladu s pravidlem občanského zákoníku o přiměřenosti úroků do výše 100 procent jistiny navrhujeme pravidlo 1+1. Tedy zaplať jistinu a maximálně jednou tolik na příslušenství a jsi volný. Náš návrh vnímáme jako podanou ruku odpovědným dlužníkům, kteří chtějí svůj problém vyřešit a často vystoupit z šedé zóny a zapojit se do standardního socioekonomického života. Současně je to výhodné i pro řadu věřitelů, protože dlužník získává motivaci splatit svůj dluh, z kterého by věřitel často neviděl ani vindru (ostatně dosud nedostal nic a proto vede exekuci).

Patrik Nacher, poslanec a předkladatel pozměňovacího návrhu (ANO)

Rozumný návrh musí být nastaven tak, aby reálně řešil nakumulované problémy z minulosti a odšpuntoval daný stav. Pokud budou splněna dvě základní kritéria – tedy bagatelní výše původní pohledávky (1 500 korun) a za poslední tři roky se nepodařilo z dlužníka dostat nic, navrhuji zavést možnost exekuci zastavit a ukončit. Za určitých podmínek. Jednak se osloví věřitel: jestli bude chtít v exekuci pokračovat, musí zaplatit zálohu. Neočekávám ale, že by věřitelé v takto marných případech ve větším množství platili zálohu ve výši rovnající se téměř jistině. Pokud věřitel zálohu nezaplatí, exekuce se ukončí s tím, že věřitel dostane 30 procent z jistiny (maximálně tedy 450 korun), a to nikoliv hotově, nýbrž slevou na dani. Tento „detail“ odliší seriózní věřitele, kteří u nás působí a platí daně, od překupníků pohledávek se sídlem v daňových rájích, těm je sleva na dani k ničemu. A pokud jde o exekutora, ten by v případě zastavení exekuce dostal 30 procent z paušálních hotových výdajů (1 050 korun). Někomu se to může zdát zbytečné, ale není tomu tak. Jednak měli exekutoři doteď náklady s touto exekucí, druhak jich budou muset zastavovat v krátké době velké množství (exekucí u jistin do výše 1 500 korun je podle Exekutorské komory 900 tisíc, odhady těch marných se pohybují od 200 do 400 tisíc). Tím se dostávám k podstatné otázce mého návrhu: kdo zaplatí náklady na zastavování marných exekucí? Stát. Ano, je to tak. Může to znít lacině, populisticky, levičácky, ale po hlubším zamyšlení jen zdánlivě. Byl to totiž právě stát, kdo způsobil, zejména mezi roky 2001až 2013, exekutorskou pandemii

Pavel Staněk, advokát a prezident České asociace věřitelů

Snahy zákonodárců vyřešit problém starých exekucí v obecné rovině považuji za správné. V posledních letech byla přijata celá řada změn v oblasti exekucí i poskytování úvěrů, které odstranily dřívější mezery v zákonech a výrazně posílily postavení dlužníků. S výjimkou dílčích změn typu zavedení chráněného účtu již dnes nevidím důvod k tomu, proč na exekučním systému do budoucna ještě něco zásadního měnit. Dlužníkovi se dostává skutečně velké ochrany, počet nových exekucí setrvale klesá. Co bohužel zůstává, je právě vysoký počet historicky nahromaděných exekucí, což pro naši společnost a ekonomiku představuje zátěž. Je však otázkou, jak se jí vhodně zbavit. Rozhodně nemohu souhlasit s plošným odpouštěním dluhů, které by tvrdě dopadlo na věřitele a do budoucna znamenalo obrovský morální hazard. Za relativně přijatelné lze snad považovat jedině řešení, které by věřitelům poskytlo adekvátní kompenzaci jejich ztrát. Pokud bychom měli uvažovat o určitém automatickém zastavování exekucí, pak by k němu muselo docházet po výrazně delší době, než navrhuje ministerstvo. V praxi dnes běžně vidíme případy, kdy se dlužníci rozplácejí i po 5 či 7 letech, navrhované 3 roky jsou tedy zcela neadekvátní. A to obzvlášť za situace, kdy by se do této lhůty mělo počítat i období, po které exekuce stojí jen proto, že jsou spláceny exekuce dřívější, či dlužník záměrně celý proces blokuje. Co by z mého pohledu pomohlo daleko více, jsou jednodušší odpisy zjevně nevymahatelných pohledávek. Díky nim by se sami věřitelé mohli svobodně rozhodnout pro ukončení exekučního řízení, aniž by se vystavovali riziku, že poruší pravidlo řádného hospodáře. Velkým přínosem by pak bylo, kdyby stát věřitelům umožnil takové pohledávky odepisovat ještě před zahájením exekuce, resp. předchozího soudního řízení. Počet nových exekucí by se tak ještě snížil, věřitelé i exekutoři by si ušetřili zbytečné náklady a ulevilo by se i přetíženým soudům, které by se tak mohly dříve zabývat jinými případy.

Petr Schneedörfler, předseda spolku Lighthouse

Každý problém, který se dlouhodobě neřeší, naroste do obrovských rozměrů a pak je jeho řešení velice problematické a hledání potřebného kompromisu takřka nemožné. Jakékoliv zastavení starších exekucí tzv. „na čekačce“, určitě pomůže mnoha dlužníkům. Je však potřeba přesně definovat jejich rozsah, podmínky zastavení a pokračování ve vymáhání. Doba mezi 3 a 5 lety je podle nás ideální. A určitě by zde měl i být nějaký podíl dlužníka. Ať finanční, nebo učiněním vlastních kroků. Jinak se z toho zase stane jen další podpora možnosti zadlužovat se do budoucna, kdy velká část dlužníků nechápe chyby na své straně, ale hledá jen u těch druhých. Dluh je vždy ve vztahu dvou stran a tak by se na jakémkoliv jeho řešení měly obě strany podílet. Věřitel lépe pochopí, komu například půjčovat, a dlužník to, jak se „odpovědněji zadlužovat“.

Vladimír Plášil, prezident Exekutorské komory ČR

Zastavování tzv. „marných exekucí“ je skutečně v současné době horké téma. Na jedné straně je nutné zvážit, jak se vyrovnat s případy marně vedených exekucí, kdy se nedaří lokalizovat žádný majetek dlužníka, vhodný k postižení. Hlavními body tohoto tématu jsou podle mého otázky: 1. Kdy takové exekuce zastavovat? 2. Kdo marně vedenou exekuci zaplatí? 3. Lze po zastavení exekuce nařídit novou, pokud v období následujícím po jejím zastavení dlužník nějaký majetek získá?
Ad 1–2 . V současné době jsou v Poslanecké sněmovně posuzovány návrhy poslanců Nachera a Výborného. Návrh poslance Nachera (ANO) spočívá v tom, že exekutor by musel až na výjimky zastavit vymáhání staršího dluhu s jistinou do 1 500 korun, pokud se mu za uplynulé tři roky nepodařilo vymoci nic. Věřitel by dostal od státu 30 procent jistiny a exekutor 30 procent paušálních hotových výdajů. Podle návrhu poslance Výborného (KDU-ČSL) v rámci novely exekučního řádu lze způsob řešení tohoto problému shrnout tak, že u všech dluhů, jak vůči státu, tak vůči ostatním věřitelům, by dosavadní dlužník měl povinnost do tří měsíců dlužnou jistinu uhradit. Zákon však nabídne dobrodiní v tom, že po zaplacení jistiny bude odpuštěno další nabalené příslušenství. Tedy především úroky, pokuty, penále a poplatky. Musí být ovšem respektovány nejenom zájmy dlužníků, ale proporčně i zájmy věřitelů. Bude tedy na zákonodárcích, aby se většinově dobrali ke smysluplnému způsobu zastavování tzv. „marných exekucí“.
Ad 3. Mezi laickou i odbornou veřejností ještě rezonuje názor některých zákonodárců, podle kterého by tímto způsobem zastavené exekuce již nemohly být následně znovu nařizovány, i když dlužník by například v pozůstalostním řízení nabyl do svého vlastnictví například dům. Takovéto zvýhodnění dlužníků by odporovalo ústavním principům.

Filip Hanzlík, náměstek výkonného ředitele České bankovní asociace

Vnímám situaci tak, že současný systém exekučního vymáhání je zatížen několika neduhy, přičemž jedním z nich je nepochybně velké množství historicky nakumulovaných běžících exekucí, z nichž řada je vedena léta bezvýsledně nebo téměř bezvýsledně. Z hlediska snižování počtu běžících i nově zahajovaných exekučních řízení jsou k dispozici nepochybně efektivní opatření. Především bych zmínil návrh poslance Nachera na plošné zastavení po jistou dobu marně běžících exekucí s jistinou nepřesahující 1 500 korun s přiměřenou náhradou pro oprávněné i pro exekutory. To je smysluplné a také ústavně konformní řešení, které by pomohlo zbavit se nemalého počtu zbytečně při životě udržovaných exekučních řízení. Návrhy relevantních opatření lze nalézt i ve vládním návrhu novelizace exekučních předpisů. Sem patří povinné placení záloh na exekuční řízení (nikoli však v původní prohibitivní výši navržené ministerstvem spravedlnosti, nýbrž v částce řádově nižší), ale také povinné zastavování exekučních řízení, pokud po určitou stanovenou dobu probíhají bez jakéhokoli výtěžku, ovšem s možností oprávněného prodloužit dobu trvání řízení zaplacením další zálohy. Zde mám za to, že tříletý časový test je nepřiměřeně krátký a podmínkám zdejšího prostředí by spíše odpovídal test např. pětiletý. Doporučoval bych také oprášit (vzpomeňme v této souvislosti na projednávání tzv. oddlužovací novely insolvenčního zákona) návrh na změnu daňových předpisů tak, aby oprávněným umožnily rychlejší daňově účinné odepisování problematických pohledávek. To by mnoha věřitelům umožnilo pohledávku efektivně odepsat namísto toho, aby byli nuceni (např. tím, že podléhají povinnosti péče řádného hospodáře) zahajovat exekuční řízení. Stát by toto opatření měl zavést už proto, že přinejmenším zčásti lze současný neutěšený stav v oblasti exekucí připsat na vrub jeho nečinnosti a laxnosti. Na okraj dodávám, že tolik diskutovaná teritorialita soudních exekutorů nemá potenciál v otázce nedobytných exekucí jakkoli efektivně pomoci.

Lukáš Jícha, soudní exekutor 

V úvahu připadá zastavení exekuce po uplynutí určité doby nebo částečné odpuštění dluhů, ale stanovení rozhodné délky řízení je značně problematické, neboť novelizace z posledních pěti let značně omezily pravomoci a možnosti soudního exekutora, což právě vede k natahování exekuce v čase. Kupříkladu změny při srážkách ze mzdy jen v posledním roce vedou k prodloužení délky exekuce srážkami ze mzdy na dvojnásobek. Samotné stáří exekuce nám ale bez znalostí spisu vůbec neřekne, z jakého důvodu exekuce nebyla dosud ukončena. Většina exekucí trvá léta, to je pravda, ale jde o přirozený jev. Důvodem totiž může být například souběh více exekucí nebo naopak zarputilá obrana dlužníka. Výjimkou nejsou situace, kdy exekutor zajistil majetek dostačující k uspokojení věřitelů, ale obstrukce dlužníka vedly k natažení exekuce i na více než 10 let. Zastavení exekuce v těchto případech je třeba striktně odmítnout. Právo je třeba vynutit, ne se k němu stavět zády. Proto je třeba jasně vymezit případy, kdy lhůta pro zastavení exekuce neběží a kdy se složení zálohy na další vedení exekuce nevyžaduje. Příliš vysoké zálohy mohou věřitele odradit od vymáhání i tam, kde by exekuce časem úspěšná byla. Největším problémem bude najít správnou míru, aby se nestalo, že půjde jen o politický ústupek dlužníkům na úkor oprávněných zájmů věřitelů. Koneckonců je to věřitel, kdo je v právu a má v ruce rozsudek, který mu právo na zaplacení přiznává.


Autor: Lucie Havlišová